Jsou prý depresivní. Možná.
Snad ne všechny, snad ne zcela.
Úmyslem to určitě není.
PŘIZNÁNÍ LYDIE LUNCH
Milovalas její sílu, sílu a moc, kterou má,
to, jak muže pohlcuje, vzrušující, tajemná,
to, jak hledaj zlato zrádný na zakázaným území,
to, jak volí pád do hlubin pro matoucí souznění.
Milovalas její sílu, sladkou léčku, sladký květ,
za sladkostí zlo ukryté, zmamující, klamný květ!
Sladká tíseň, kouzlo chvění, sladký nástroj klamání,
pro extázi, pro mučení, pro dunění varhaní.
Milovalas její sílu, její hloubku v záhybech,
kde tajemstvím obestřena bere rozum, bere dech.
Kouzlo vlhka, tíseň klína, vábná brázda vonící,
obklopení horkou pastí, příslib slasti mámící.
Bývalas mrcha, Lydio Lunch, co své kráse navzdory,
muže mění na zoufalce, mění muže v netvory,
mrcha bylas, mrchou chceš být, s potěšením přiznáváš,
miluješ tu sílu stále, sílu, kterou kunda má.
ŽÁRLIVEC
Zase nový obraz věsí
fantazie, která děsí.
Muka v hlavě – „Kde zas vězí?“,
představivost nezná mezí.
Nenávidíš, podezíráš.
Sám tu teď sedíš, tupě zíráš.
Hlava prázdná – „Vy hajzli!", kolem,
zlitej pohled, skučíš bolem.
Pliveš na ni, ultimáta.
Láhev prázdná. Kolikátá?
Že sám zahejbáš ve víceboji?
Rozvinuješ metr dvojí…
V hlavě hučí, klameš sám sebe,
v hlavě bouří, není to z nebe.
Vzteky pěníš, dveřmi třískáš,
s rudým ksichtem, „Čubko!“, říkáš.
Zuby lítaj, k zemi padá,
v krvi leží rukou hada!
HRDOST V PRACHU
Jdem stále dál, slepě dál jdem.
Teď naše slzy vpíjí zem,
když ubližujem těm,
co nám všechno chtějí dát.
Slzy už slanost svou nemají,
smývat hřích schopnost hledají,
už jenom pálí
hořkost jejich na tvářích.
Na kůži svou pocítíš,
pozdě však poznáváš,
co ztrácíš,
když s klidem svým šlápneš
a růže květ botou tvou se kácí,
jako bodlák by to byl,
jak suché bodláčí.
Ostré trny že růže má,
namítat marně už teď se dá.
Přemítáš pozdě,
proč tu tak leží, raněná.
Teď srdce tvé je zlomené
bolestí, smutkem oči zkalené,
včerejší hrdost
válí se prachem. Voláš: Ne!
ÚSMĚV
Bez toho, aby patřil
těm, co ho dávají,
vším dokáže být pro ty,
co ho přijímají.
I kdyby trval krátce,
když cíl svůj zasáhne,
chvilička, co nic stojí,
mnohého dosáhne.
Není tak nikdo chudý,
by mít ho nemohl,
by si ho nezasloužil,
by mu nepomohl.
Kdo je snad tak bohatý,
že by se chtěl ho zříct?
Možná zlaťáky chřestí,
ty mu dáš mnohem víc.
Nikomu víc nechybí,
tak málo neschází,
než tomu, co od lidí,
zlý pohled nachází.
Ten, kdo už nedokáže
sám úsměv rozdávat,
tomu pomůžeš nejvíc,
když mu ho můžeš dát.
Až ho zas někdy potkáš,
…co neumí se smát,
i když sám Blbecden máš,
svůj úsměv zkus mu dát.
HYENY
Jsou možná jedni z nás,
aspoň si na to hraj.
Všemu líp rozumí,
chytrosti nejvíc maj.
Chytří z nejchytřejších
nás rádi poučí,
můžem chtít něco víc?
Vždyť všemu nás naučí.
Prej velkej hajzl seš
a holky střídáváš.
Tohle jsi netušil,
od teďka už to znáš.
Jistě to pravda je,
oni přec všechno znaj,
oni jsou nejlepší,
na rozum patent maj.
Kde berou právo,
ubozí a malí?
Všechno znaj nejlíp,
vše nejlíp znají.
Kde berou právo
se svou ubohostí?
Když slyší o tobě,
třesou se zlostí.
Staraj se o tebe,
svůj život nemají,
staraj se o sebe,
tebe pomlouvají.
Ty lidský hyeny,
bohužel, jsou tací,
staraj se o tebe
hyeny senzací.
KAM ZMIZELA
Kampak zmizela šťastná kráska,
kterou jsem potkával?
Tvou tvář teď zdobí slza, vráska,
vítězí smutek, žal.
Asi to dnes nebylo dobrý...
Neplač a nezoufej.
Věř, že se unaví bolest i smůla,
dalším dnům šanci dej.
Vím, že to těžký máš, klid svůj hledáš,
vzpomínkou je tvůj smích.
Možná, že uměl bych sluníčko vrátit
do mraků v očích tvých.
Dovol mi prosím nakouknout více,
tam, kde rmut ukrýváš.
Nebude hořet smutku svíce,
když zítřku šanci dáš,
hořet už nesmí smutku svíce,
když naděj zítřku dáš.
KRÁL
Zas jsem vopitej,
je mi dobře,
zas jsem nalitej,
vidím modře.
Já jsem král.
Další nalívej,
ať hejbne to s námi.
Vidím, žes línej.
Dám ti do tlamy.
Já jsem král.
Ňákej dobitej,
hurá, konečně...
Ňákej doblitej,
ať je to věčně...
Já jsem král.
Jako dobytek
domů pajdám,
brzo do kytek
sebe skládám.
Byl jsem král,
býval jsem
váš
největší král.
MANŽELSKÝ BLUES
Svatbu jsi chtěla,
trochu jsem chápal.
Svobodo sbohem,
osude řid‘ nás.
Společná klec
už dávno se nehodí,
každej z nás bloudí
po jiným poschodí.
Hromada složenek,
vrzání zubů,
beznaděj myšlenek,
hádání dětí.
Není čas na biják,
chybí chuť k polibkům,
zase jsme dál
vysněným prožitkům.
Manželství domek,
jak záchod z karet,
manželství domek
- domeček z karet.
Kdo to má vydržet?
Příroda vyhrává.
Už se v tom vezem,
morálka? Prohrává.
Sympatickej frajer
z vedlejšího bloku,
galantní hezoun
z baráku vod vedle
z dálky se zubí,
pohledem žere tě.
Jak zvládneš chvění,
co zase bere tě?
Dvaceti roků
zadky se kroutí,
vobtáhlý džíny
zadkama kroutí,
kostelní sliby
v chtíči se hroutí,
Bůh ani svědci
nepomohou ti.
Takhle to v životě
prej často chodí,
tak nám to v životě
všem často hrozí.
Všichni se vezeme
v tom trochu podobně,
všichni se vezeme
v tom trochu stejně.
BUSKER BLUES
Mínus dvacet, sviňskej vítr,
Olomouc - advent, zvon třetí bije.
Mrzne a fičí, náměstím valíš,
vidina grogu a v tom On.
Na rohu stojí, hučku má v čele,
hospodským smutkem tvář vošlehanou,
voledlý vousy, kytaru třímá,
do rytmu dupe, hraje a zpívá.
Jak může zpívat, není ti jasný,
jak může hrát, nechápeš vůbec.
Prolítneš kolem s představou žvance,
sobecky, slepě, v hospodě mizíš.
Tři grogy v sobě, dál za svým cílem,
zas klepeš kosu, on ještě tam stojí,
mrazivý vítr vodnáší tóny,
(on) dupe a zpívá, v pouzdru pár drobných.
Večer Ponorka, tady ho hledáš,
zde kejklíři, zde kejklíři hlaholej,
chtěl bys ho pozvat na grog či pívo,
chtěl bys mu říct: busker, seš dobrej!
|
HORKÝ BLUES
Dnes rozešel ses s babou,
že nemá na tebe čas,
dnes rozešel ses s babou,
že na tebe nemá čas,
nebo ona rozešla se s tebou,
je to pryč, tak vem ji ďas.
Třeba je v tom ňákej chlápek,
novej týpek s prachama,
možná je v tom ňákej novej
týpek v nóbl vohozu,
po těch letech bys ji i chápal,
že chce změnu - v provozu.
Svoboda je víc než baba,
snažíš se tomu uvěřit,
svoboda je víc než baba,
snažíš se tím oblbnout,
jenže není to tak lehký,
nůž v ráně otáčíš jako bloud.
Po telefonu pomrkáváš,
lásko, kurva, zavolej,
na telefon marně zíráš,
tvá zoufalost vrcholí.
Zabít tělo je tak snadný,
vzpomínka však furt bolí.
Už ses smířil, rozum je zpět,
už ode dna se odrážíš,
nejseš přece žádná sračka,
už se od dna odrážíš.
Není jedna, bude druhá,
konečně chmury porážíš.
Po tejdnu je všechno jinak,
baba už je zase zpět,
dneska už je vše zas okay,
bejby už je zase zpět,
jen tě měla chvíli po krk,
zase může láska hřmět.
Teď už víš, že žrát horký
hnedka jak se uvaří,
teď už to víš, že žrát horký
nerozum je nemalej,
že na paniku vždy dost času,
vždy dost času na galej.
STO NOCÍ
Dny něhy jsou v háji,
cítím každým dnem,
a jako každý pátek,
zas se opít jdem.
"Končím s tebou", říkáš,
"možností mám víc".
Nemám ti to za zlý,
i já ti to chtěl říct.
Smutně na mě koukáš,
když dvojku si dáš,
ještě stále doufáš,
že šanci se mnou máš.
Lásko, už je marný
spolu tlačit vůz.
Naše cesta končí,
dál si jeď svý blues.
Kam jsme spolu došli?
Kdoví. Je to dost?
Dnes málo co zbývá,
zbývá pro radost.
Příběh to byl krásnej
- sto nocí, sto dní,
dnes, s pomocí vína,
hluché zvony zní.
KAM POSPÍCHÁŠ?
Příliš jsi vyrostla,
už nikam nepatříš,
lásku jsi zametla,
at‘ už ji nespatříš,
at‘ už ji necítíš,
at‘ už se netrápíš.
Do země zaseješ
bolesti vzpomínek,
slzami naděje
uhasíš plamínek,
rozpustíš kamínek,
dost bylo vzpomínek.
Rychle jsi vyrostla,
tak kam ted‘ pospícháš…?
Růžemi porostlá,
voníš, však popícháš,
osudy zamícháš.
Kam tak pospícháš?
TVOJE MYŠ
Má milá, zas mi píšeš.
Krásný slova mámí,
už zas, jako několikrát.
Nechci další zklamání.
Moje snaha zapomenout
další ránu dostala.
Kéž bys mě už raděj v klidu
nechala.
Mysl má je rozrušená,
neveselo je mně,
už nevěřím na pohádky,
i když znějí dojemně.
Svoje city daroval jsem,
zpátky chlad jsem obdržel,
Moje milá, víc sil nemám.
To mi věř!
Jakou hru jsi se mnou hrála?
Slovem láska, činem lež.
Zase, jako s myší kočka?
Díky, nechci, raděj běž.
Nikdy víc nebudu,
nikdy víc nechci být
tvoje hračka, tvá oběť,
tvoje myš!
NALÍVEJ
Život můj je krátkej.
Když šlak mě trefit má,
tak nalívej! Žízeň mám!
Pívo a rum si dám!
Ranní žold oslavím hned,
pívo je můj med,
svatýho berouse je,
já svátek mám hned.
Ze státní podpory
jsem putiky král.
Tak to chodí, tak to má být,
co bych si víc přál.
Nevzdávám to, hrň to do mě,
to přece víš sám.
Už to vzdávám, sebou mávám,
chuť ale pořád mám.
Hej, bejby, nech si rady,
sám vše nejlíp znám.
Možná, že ne, čert to vezmi,
budu chlastat dál.
MUSÍME SE STARAT
Je nám dvacet roků,
rádi se máme,
tak se přece vezmem
- dlouho se známe.
"Musíme se starat
abysme žili",
nyní slyšel denně,
sotva sví byli.
"Podívej, co mají...",
tihle a támhleti....
Chalupu a auto,
i přepych pro děti.
Práce a melouchy,
dřina, chalupa.
Všichni ať závidí.
Chlouba? Potupa!
Žena pořád pěkná.
O čem si povídat?
Kdo neví, závidí.
Propast! Nelíbat!
Po deseti letech
měl už toho dost.
Doma připadal si
stále víc jak host.
Rozvedli je brzy,
všechno jí nechal.
Barák, auto, dítě,
nechtíc, pryč spěchal.
Za sladkou svobodou,
parta je tu zas.
Čert vem káru, bejvák,
zas je jeden z vás.
Něco víc než dvacet,
bezstarostný smích,
uhrančivý oči,
zas se ztrácí v nich.
Kdepak jsi, svobodo?
Uteklas honem.
Lásce neporučíš
- sweet freedom, sbohem.
Ve vypůjčené chatě
štěstí trávili...
"Musíme se starat
abysme žili...!"
Musíme se starat
abysme ne ži li...
STŘEVNÍ ZÁKROK
Přijďte v pátek, slyším sestru,
a ať jste správně vyprázdněn.
Poučen jsem, mizím, hurá,
za tři dny jsem zachráněn...
Projímadla čtyři litry
těžce hltám do sebe,
na záchodě sedím tahem,
prosrat se chci do nebe.
Oči štípou, spát se bojím,
pár dní už jíst nemůžu,
dalším drinkem sladkoslaným
na mísu si pomůžu.
Zázrakem jsem slunce dožil,
taktak stojím na nohou,
špitálními dveřmi cloumám,
ať zákrokem mně pomohou.
V pátek ráno s endoskopem
doktor ke mně přikročí,
ať bez gatí na bok lehnu,
že do zadku ho zastrčí.
Půlhodina na lehátku,
hadici mám v útrobách,
myšlenky na vepřo knedlo,
jsou mým světlem ve mdlobách.
TONDOVO BLUES
Každý den chodíváš,
napravo sedáváš,
svoje zde místo máš,
kde si svou dávku dáš.
Svou Ščávu popíjíš,
ke dveřím pohlížíš,
jenom ty znáš a víš,
co marně vyhlížíš.
Jenom ty víš a znáš,
na co ted‘ vzpomínáš,
jenom ty znáš a víš,
co marně vyhlížíš.
Svůj osud přemítáš,
možná, že Ji čekáš.
V duchu Ji vyhlížíš,
ke dveřím pohlížíš.
Včera, dnes, zítra zas,
přicházíš mezi nás,
svůj drink si už nedáš,
však zůstáváš stále náš.
UŽ VÍŠ
V slzách stěží slova vnímáš,
tvrdý jako kámen jsou,
nevěřícně na něj zíráš,
hledáš sílu skončit s hrou.
Posloucháš, omlouváš,
slzami proplouváš.
Už víš, že není princem tvojím,
princem z trní, z pohádky,
že nebude už probuzení
a pak život na splátky.
Posloucháš, prozíráš,
v pohádku už nedoufáš.
Marně tvoji vinu hledá,
těžko hledat kde není.
Tam, kde s city hru už prohrál,
marně čeká spasení.
Trápení smazáváš,
svobodu vyhráváš.
Promíjíš, odpouštíš,
vězení opouštíš.
|