Miroslav "Mira" Kubín - písničkář - underground, blues, folk

k navigaci

Aktuálně

29.6.2016 rádio Proglas - rozhovor

Dnes rádio.

Zodpovědně tiskneš připravené základní info o možných otázkách, včetně spoje do studia a vyrážíš. 16.45, nádr, jízdenka a z automatu káva. Vlak, horko jak sviňa, kafe necháváš zchladnout, což se moc nedaří, a po půl hodině si vzpomínáš na vychlazenou placatku s becherem – v kapse, na trému... Do Brna stíháš pár loků, zapíjíš vlažnou instantní nádražní a hurá do ulic. Času dost, myslíš si, tak zapadáš do bufáča naproti nádru, hážeš do sebe kuře s chlebem a bereš jedničku – čtverka jede o pět minut pozděj. Jak budeš zanedlouho litovat... Mendlák – náměstí, které jsi nikdy neměl rád, divnej plácek, kterej jako náměstí nevypadá, změť drátů a tras šalin, trolejbusů a autobusů, a aut, samozřejmě. Fuj. Zmateně pobíháš a hledáš bus 35, doporučen vyhledávačem IDOS. Marně. Pobíháš dál a začínáš se ptát autobusáků. To musíš trolejbusem - taky 35, ha ha. Voláš Martinovi, že seš uvězněn na nejpitomějším náměstí na světě a pokračuješ v pátrání. Nacházíš zastávku a zjišťuješ, že poslední dnešní spoj odjel někdy před půl hodinou. Ještě chvíli vyvíjíš hrdinnou snahu najít emhádé řešení, ale po konzultací se základnou – Martin v Proglasu – taxík! Jenže, kde ho vzít. Pivovarská restaurace – valíš tam, ochotnej číšník ti ukazuje protější stranu náměstí, odkud prý taxíky jezdívají a tak, po kolikáté už, se zas proplítáš všemožným provozem a po ohledání domnělého stanoviště taxi zaujímáš strategické místo na křižovatce u uzenin, kontrolujíc dva směry příjezdu na toto prokleté nenáměstí. Marně máváš, je-li výjimečně na co, osmnáct pade, devatenáct. Nadáváš, dávno už ne potichu, volá Martin. Že průser, se shodujete bez problému. Uličně neúspěšnej, zkoušíš číslo v mobilu na brněnský tágo, ale to už je neplatná historie. Průser potvrzuješ po pěti minutách do rádia zprávou, že taxála stále nemáš. Vysílání začíná za deset minut. Martin spouští záchrannou akci a přes funkční taxi centrálu ti sjednává k pivovaru auto. Místo už důvěrně znáš, proskáčeš se zase všema nepotřebnejma mhd a v 19.16 sedáš. „Nejrychlej“, vypadává z tebe na dotaz milého taxikáře, kudy chceš na Barvičovu jet. Prej už tam dnes vezl podobně zoufalou dámu. Kašleš na příběh zbloudilé kolegyně a prozrazuješ mu, že už si pár minut v přímým přenosu povídáš o dva kiláky dál. Bez dalších zbytečnejch keců pochopil a fakt na to šlápnul. Ve dvacet brzdí u brány, solíš stopade a startuješ do neznámýho areálu gymnázia a rádia. Díky Martinovi už o tobě ví asi každej, takže na pobíhajícího zoufalce křičí od protějšího baráku zainteresovaná spojka a ty jako sokol vyrážíš, dnes už konečně naposled, za spásným „Tady.“ Labyrint rádia a se záchrannou lahví vody jsi usazen v rozhovorovým studiu. Konečně. Asi přiblblej, provinilej, ale tvůj – úsměv

P.S.
Martinovi Kyšperskému děkuji a jestli se něco v rádiovém rozhovoru nepovedlo, tak mou vinou.

23.3.2015

Trio, které Graeme pojmenoval Kubatůra, jsme začátkem roku zase obnovili. V roce 2013 jsme odehráli šest koncertů a pro nedostatek času aktérů (Suzanne Dibble, Graeme Dibble, já) jsme utichli. Letos v lednu jsme pokoncertovali na soukromé akci a přihodili k tomu tři hraní koncertní, to třetí bude teď ve středu v boskovickém Skleníku. Od sedmi hodin zahrajeme ještě s dalšími vystupujícími - Tiché lodi, ŽEN, Marián. Asi začnem přesně v sedm, tak čáu tam. 

4.11.2014

Dostáváš návrh od Petry Knotkové, se kterou už druhým rokem spolupracuješ, dát sem odkaz na písně z poslední doby, které ona zveřejnila na youtube. Nejseš si sice jist, že je to vhodné, přecejen jsou to jen obývákové záznamy na diktafon, nicméně - je to tu, tedy v Ukázkách. To je tak, když je někdo línej zajít do studia a nahrát to pořádně...

20.7.2014

       Je po jednom povedeném hudebním večeru.
„Nejhůř se hraje doma“, shodujete se s kamošem večer před akcí. Kašleš na to a jdeš do toho.
Už před začátkem s Petarem Introvičem vtipkujete o výhodách hrát sám, či s kapelou, což vám vydrží na celej večer. Legendární Bluesberry, pak se svým oneman bigbítem ty, následně Rusty Nail. Obě blůzové kapely jsou vynikající, navíc skvělí lidi, jedno, jestli Praha nebo Brno.
Co zahrát domácímu publiku? Obvykle nelehké vybírání končíš vzpomínkou na věty kolegy muzikanta Lukáše Novotného (Bratři Orfové): „Pokud jsi neprožil to, o čem zpíváš, neuvěří ti to ani posluchači. Pokud člověk chce něco opravdu říct, měl by to říct bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Pak Filipovo (Vladimír Hloušek – pořadatel): „Ta první byla dobrá“, tě samozřejmě těší. Skladba „Už víš“ je příběhem blízké kamarádky, který jsi s ní opravdu prožíval...
Časový skluz, tak trochu neplánovaně vyhovuješ pořadateli a končíš brzy, symbolicky slovy poslední písně „...nedělej drahoty“. Svým důkladným podupáváním jsi způsobil pokles mikrofonu až na hranici své ohnutelnosti (jasně, žes ho předtím lajdácky utáhnul) a navíc řachla struna, tak neděláš drahoty a balíš. Přijímáš pochvalu z největších - „Seš tak trochu jako J. J. Cale...“ - od Petara a vnímáš pohodu večera při vynikajících Rusty Nail a super zvuku Davida Válka.
Díky. 


25.5.2014

  1. POZDĚ NA BOJ
    Je úterý, jdeš na první rande s Monikou, sraz před zámkem. Před bytovkou potkáváš Irenu, jede autem z práce. Rozešli jste se před pár měsíci. Mávnete na sebe. Až s odstupem času se od I dovídáš, že v úterý viděla jít k zámku i M, že jí to vše došlo, že to byl pro ni hroznej zážitek, že ten večer sama vypila půllitr slivovice...
    Skládáš píseň a dáváš jí název Pozdě na boj.

    Touha tajná vrátit vše zpět.

    Vteřina, pohled - zavřel se svět.

         Potkala jsi mě, potkalas taky ji,

         právě ti došlo, kam asi oba tmou jdem.

         Šílená hořkost, nápady děsivý.

         Už nedou fej.

     

    Flaška je do dna, tobě je hůř,

    slzy už nejdou, chlast je jak nůž.

         Kořalka píchá do srdce čímdál víc,

         ty mysl svou čímdál víc temnou máš.

         Pozdě je na boj, cítíš že nemáš nic.

         Už nedou fáš...


    Stalo se tak v únoru 2002. Tuto píseň hráváš zcela výjimečně. Jaká je souvislost s Underlikou? Tento malý festival, který měl proběhnout tento víkend v Trenčíně, se sice přesouvá na podzim, ale tobě se díky němu vrací do uší dvanáct let stará píseň. To, co slyšíme z pozvánky, je předehra k ní. Takto zazněla naposledy před rokem a půl v brněnském Boru.


    https://soundcloud.com/erik-zava/underlika-vecer-spodnich-proudu


21.4.2014

DO STRÁŽNICE S DRUŽINOU PRINCE MRAKOMORA.
Velikonoce? Nemusíš. Sobota poledne, odjezd do lesů a hospod Vysočiny. Super. Příjemno mizí nad ránem – bolest zanícené osmičky. Je po spánku, takže tradá dom. Doktoři svátkujou, tak aspoň klimbáš v křesle, oblbnut práškem, a odpoledne - Strážnice... Začátek je v 17, což je svátečními spoji a kondicí nezvládnutelné. Jedou tam hrát i kamoši, kolegové z DPM. Voláš Krejzymu - „Vezmeme tě“. Volá Pepas: „V šest vyrážíme z Jevíčka, stavíme se.“ Hm, trochu pozdě, ale hurá, vemou tě i zpět. Po šesté seš připraven, do Letovic je to dvacet minut, jenže nic. Přijeli po sedmé – problémy s kabely na vozéku. Leje. V autě jsou dva. Ještě čtyři. Jedem pro Máru. Volá Henis: „Máte Márovu kytaru?“ Kontrola. Nemáme. Vypadla z vozéka hned kdesi v Jevíčku. Nabíráme remcajícího Máru - „já se dnes vožeru“ a jedem zpět do Jevíčka vykoupit jeho raritního ibanéza, snad bude celej. Našly ho dvě holky, náhodou šly do hospody, kde byl náhodou zvukař, kterej náhodou tu kytaru poznal a náhodou měl číslo na bubeníka. Za rumy a dvě stovky je kytara naše. Jenže je osm pryč. Nakládáme Henisa a Džimiho a v půl deváte odjezd z Boskovic. Ještě Krejzy. Čeká na Lipůvce, v hospodě, pár hodin, takže zaslouženě znaven... „Zdar šulini“. Jsme komplet. Hurá. Houby hurá. „To na vozéku není plachta“, připomíná Mára a začíná debata, co vše bude ke hraní nepoužitelný, bo déšť a řešetová atrapa není dobrá kombinace... Benzínka, nákup lahváčů, do cíle daleko. Krejzy: „Miro, nelituješ své volby?“ Jasně, že nemáš z vývoje radost. Že prošvihneš recitující kolegy, s tím jsi smířen, mrzí to, ale nezbývá, než se smířit i s tím, že nepodpoříš ani hrací borce – Záviše a Pepu Klíče. Máš hrát po nich, to je nejpozděj v deset. Zcela nestihnutelný. „To ještě nebude všechno“, sejčkuje kdosi. Ticho. Do sykotu lahváčů Henis: „Budou tam ty bicí?“ „Ne“, dí Krejzy. „Jedem dom“, konstatuje Pepas a odbočuje z hlavní, otáčejíc náš bizarní cirkus zpět. Hárdrok bez bicích – to fakt nejde. „To jim nemůžem udělat, počítají s náma“, ozýváš se. „Aspoň kopák kdyby byl, jinak to nejnutnější mám“, vrací naději Henis. Telefonát - pořadatel slibuje buben sehnat. Na Brnóóó. „Tam už sou všichni vožralí“, shodujete se s Krejzym po dvou rozhovorech s cílem. Půl jedenácté pryč a – Strážnice. Ještě najít Green bar. Konečně opravdové Hurá. Radek Holomčík tě vytahuje z auta a pádíte po schodech nahoru. Očekávaná připitá atmosféra se potvrzuje. Ihned vybalit, stačíš se pozdravit s pár přáteli, bleskově ladíš, doufaje, že v tom hospodským rámusu plus mínus dobře. Neslyšíš se, žádnej odposlech, ale lidi tleskají a zdá se, že ne jen ze slušnosti. Tak důvěřuješ zvukaři a bez keců to hrneš dál. Ale snadný to není. Jeden opilý fanda ti bere všechny harmoniky a sedá si vedle tebe místo nich. S obtížemi se ti podaří jej ukecat, že tě jeho přízeň těší, ale ty foukačky potřebuješ. Klid netrvá dlouho - ve své aktivitě ti oddaluje mikrofon tak, že by ti nepomohl ani husí krk, musíš přestat hrát a řešit situaci. Naštěstí klady převažují – pozorný vstřícný lidičky, démonicky tančící Jana Orlová, usmívající se druhý pořadatel Mirek Tlach, Eva, Mirka... Ještě přídavky – plánovanej a neplánovanej a už začínají výborní DPM, jištěni stejně výborným zvukařem. Pár pozvánek na pivo či panáka a... tanec. Seznamuješ se mj. s milým místním párem, kecáte a Mirek (taky) tě posílá se svou vílou Verčou tančit. Jde vám to, blbnete a... najednou se vznášíte nějak víc. Pozdě si uvědomuješ, že předtím vylil na lino kdosi půl piva a že právě s Mirkem jste s humorem konstatovali, že si někdo rozbije hubu. Že to budeš ty s jeho holkou...? Nic se nestalo, tanec jak o život pokračuje až do odjezdu. Nabídku dalších milých místních na přespání tentokrát nepřijímáš a zcela bez problémů jsi s šesticí kamošů nad ránem doma. Jen tak nezapomeneš...
Děkuji moc všem, jmenovaným i mnoha nejmenovaným.

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ... další