Miroslav "Mira" Kubín - písničkář - underground, blues, folk

Občas lituješ, žes něco neudělal. Strach, nesmělost, lenost… Takže se snažíš poučit a konat. Téměř vždy zjistíš, že je to dobře. Jenže existuje i opačný pocit. Špatný odhad a… přestřelíš a pak se ti vybaví kamošovo: „Já su taková p…!“

“I když umíte recept, nemáte ještě záruku, že to bude chutnat.“
Jiří Vejdělek
 

Čas od času se mně potvrdí, že být sám sebou se vyplácí… Ne ne, žádný kalkul, to je jen zpětné vybavení si sebe sama a vybavení si různých lidí, různých situací, různých hospod a hospodských figurek a hospodských šašků. A ta úvodní věta je „jen“ sdělení radostného pocitu, jenž se občas objeví, o který se rád podělím, a přitom, vlastně opakovaně, se mně vybavuje moje zásada: z ničeho a z nikoho se neposrat!, tedy hlavně nebýt slizoněm, vlezdoprdelistou jakéhokoliv rozměru. Být sám sebou. Ne každý na to má odvahu. Nebo charakter?… V sedmdesátých letech zpíval Charlie Soukup: „…většina národa zhovadila…“ Tam šlo o rezignaci, o kolaboraci s bolševikem… „Bolševik“ je poražen, na co tu většinovou připosranost, tu zhovadilost, svedeme teď?

Nejel jsem o víkendu na srdeční akci ke Skalákovi. Hodně mě to mrzí, zvlášť uvědomím-li si, co tam bylo mně blízkých lidí, se kterýma se potkám jen občas. Ale slíbil jsem aktivní účast na jiné akci, se které couvnout by mrzelo neméně. I tady byla spousta lidiček, se kterýma se nevídám často, ba i tací, kteří se ke mně hlásili a já tápal kam je zařadit. Akcičky, jako závody dračích lodí, mně zrovna nelákají, ale před pár týdny jsem byl angažován jako bubeník, což jsem neodmítl a tím pádem v tom lítal a tento víkend s pestrou společností přátel a známých závody absolvoval. Pár nedokonalostí, ale docela sranda. Jen svou bubenickou funkci jsem pojal asi příliš zodpovědně, o čemž svědčí nedělní kontrola zcela zdevastované ruky.
“Čau Miro.“ „Čáu“, odpovídám jedné ze čtyř holek, spěchaje na start. „Víš…?“ „Jasně“, kecám, doufajíc, že se mně hned rozsvítí kdo to vlastně je. Já vůl. Valím dál, s tím, že se potkáme po rozjížďce. Nepotkali. Jasně, že mě to do teď mrzí, jako kdykoli když někoho zazdím. Nedělám to zde běžně, ale moc bych se té dívce, kterou nepochybně znám, jen jsem ji léta neviděl, chtěl omluvit. Tak pokud toto náhodou čteš, ozvi se mi prosím!
 

Ještě k tomu psaní, k těm náladám, a je jedno, zda-li jde o píseň, či třeba blog. Kdysi napsal J. E. F.: “Jsem lidmi i blízkými někdy upozorňován na to, že toto mé psaní je příliš „negativistické“, což bych opravdu nerad, ale jak se nečertit, když se člověk čertí? to ať mi tito lidé poradí, napsat, že má někdo při čtení mých zápisků pocit, že „buším do vypolstrovaných zdí… zevnitř? zvenčí?“, je sice pěkné, ale co se tím říká? mám si raději lehnout na (vypolstrovanou) podlahu (zevnitř nebo zvenčí, to je jedno), a nebušit? to neudělám, na lehání je času dost.“
Jo. Každý by raději psal vesele, o krásných věcech… Ale buď to jde samo, nebo nejde. Ostatně - není důležitější pozitivně žít, než pozitivně psát? O to se snažím. A jak znám J. E. F., tak on taky, i přes to „čertění se“…
 

Sděluje mi M, že otevřela tyto stránky a proč že mám písně tak neveselé. Řekl jsem jo - to je život, ale že tak hrozné to snad není, že v téměř každé písni se dá najít aspoň trocha naděje. Jasně, jsou to zachycené spíš ty ne zrovna radostné příběhy mé, mých blízkých a třeba i její, ale tak to bylo. A pak bylo zase líp - a v tom vidím tu radostnou část mých písní. Psát vesele proto, aby to lidi pobavilo, sorry, to přenechám jiným, těm, co to umí, nebo těm, kteří to neumí, ale mají tu drzost to předhodit davu. Rád si znovu dovolím citovat Blacka.

“Aby byla muzika dobrá, nemusí být dobře nahraná ani zahraná bez chyb, ale musí mít duši. Pro mě osobně je důležitější než to, jestli se ten který člověk hlásí k nějaký komunitě nebo stylu, jestli mu to, co hraje, zpívá nebo říká, můžu věřit.
Pokud budeš dělat texty, aby vyhovovaly lidem, tak už je neděláš sám za sebe. A to pro mě nemá smysl.
Snažím se, aby většina skladeb BBP měla svou duši. Myslím si, že by si člověk měl za tím, co zpívá stát. Mně je na blití z toho, že Daniel Landa zpívá Morituri te salutant. V jeho podání je to normální fašistický pochod. Vadí mi, když se věci spojí s lidma, se kterýma nemají vůbec nic společnýho.“
Otto „Black“ Kunnert
 

Je chvíle před půlnocí, po náročném dni sedíme se skotskými přáteli v hospodě. Bavíme se o rozdílech mezi Skoty a Čechy, proč se oni rozhodli žít právě u nás, je-li zde líp… Nevycházíme z toho zrovna nejhůř, ale stejně se mně vybavují neveselá slova Ivana Medka z nedávné doby:
"Čechům chybí pocit ztotožnění se se svou zemí. Životní úroveň se tady měří schopností nakupovat. Čím víc budeme nakupovat, tím budeme kvalitnější společnost. Nedovedu si představit větší nesmysl!
Společnost, která ztrácí vinou zdůrazňování prosperity základní morální kritéria, je společnost, jež není postavena na pevných základech."
Zisk, prosperita, hospodářský růst, spotřeba – pojmy, které nás dennodenně  oblbují, které nám vládnou! Nakupujte, vždyť je nutno vyrábět. Nebudeš-li nakupovat, bude nezaměstnanost, tytyty... Blázinec.