DO STRÁŽNICE S DRUŽINOU PRINCE MRAKOMORA.
Velikonoce? Nemusíš. Sobota poledne, odjezd do lesů a hospod Vysočiny. Super. Příjemno mizí nad ránem – bolest zanícené osmičky. Je po spánku, takže tradá dom. Doktoři svátkujou, tak aspoň klimbáš v křesle, oblbnut práškem, a odpoledne - Strážnice... Začátek je v 17, což je svátečními spoji a kondicí nezvládnutelné. Jedou tam hrát i kamoši, kolegové z DPM. Voláš Krejzymu - „Vezmeme tě“. Volá Pepas: „V šest vyrážíme z Jevíčka, stavíme se.“ Hm, trochu pozdě, ale hurá, vemou tě i zpět. Po šesté seš připraven, do Letovic je to dvacet minut, jenže nic. Přijeli po sedmé – problémy s kabely na vozéku. Leje. V autě jsou dva. Ještě čtyři. Jedem pro Máru. Volá Henis: „Máte Márovu kytaru?“ Kontrola. Nemáme. Vypadla z vozéka hned kdesi v Jevíčku. Nabíráme remcajícího Máru - „já se dnes vožeru“ a jedem zpět do Jevíčka vykoupit jeho raritního ibanéza, snad bude celej. Našly ho dvě holky, náhodou šly do hospody, kde byl náhodou zvukař, kterej náhodou tu kytaru poznal a náhodou měl číslo na bubeníka. Za rumy a dvě stovky je kytara naše. Jenže je osm pryč. Nakládáme Henisa a Džimiho a v půl deváte odjezd z Boskovic. Ještě Krejzy. Čeká na Lipůvce, v hospodě, pár hodin, takže zaslouženě znaven... „Zdar šulini“. Jsme komplet. Hurá. Houby hurá. „To na vozéku není plachta“, připomíná Mára a začíná debata, co vše bude ke hraní nepoužitelný, bo déšť a řešetová atrapa není dobrá kombinace... Benzínka, nákup lahváčů, do cíle daleko. Krejzy: „Miro, nelituješ své volby?“ Jasně, že nemáš z vývoje radost. Že prošvihneš recitující kolegy, s tím jsi smířen, mrzí to, ale nezbývá, než se smířit i s tím, že nepodpoříš ani hrací borce – Záviše a Pepu Klíče. Máš hrát po nich, to je nejpozděj v deset. Zcela nestihnutelný. „To ještě nebude všechno“, sejčkuje kdosi. Ticho. Do sykotu lahváčů Henis: „Budou tam ty bicí?“ „Ne“, dí Krejzy. „Jedem dom“, konstatuje Pepas a odbočuje z hlavní, otáčejíc náš bizarní cirkus zpět. Hárdrok bez bicích – to fakt nejde. „To jim nemůžem udělat, počítají s náma“, ozýváš se. „Aspoň kopák kdyby byl, jinak to nejnutnější mám“, vrací naději Henis. Telefonát - pořadatel slibuje buben sehnat. Na Brnóóó. „Tam už sou všichni vožralí“, shodujete se s Krejzym po dvou rozhovorech s cílem. Půl jedenácté pryč a – Strážnice. Ještě najít Green bar. Konečně opravdové Hurá. Radek Holomčík tě vytahuje z auta a pádíte po schodech nahoru. Očekávaná připitá atmosféra se potvrzuje. Ihned vybalit, stačíš se pozdravit s pár přáteli, bleskově ladíš, doufaje, že v tom hospodským rámusu plus mínus dobře. Neslyšíš se, žádnej odposlech, ale lidi tleskají a zdá se, že ne jen ze slušnosti. Tak důvěřuješ zvukaři a bez keců to hrneš dál. Ale snadný to není. Jeden opilý fanda ti bere všechny harmoniky a sedá si vedle tebe místo nich. S obtížemi se ti podaří jej ukecat, že tě jeho přízeň těší, ale ty foukačky potřebuješ. Klid netrvá dlouho - ve své aktivitě ti oddaluje mikrofon tak, že by ti nepomohl ani husí krk, musíš přestat hrát a řešit situaci. Naštěstí klady převažují – pozorný vstřícný lidičky, démonicky tančící Jana Orlová, usmívající se druhý pořadatel Mirek Tlach, Eva, Mirka... Ještě přídavky – plánovanej a neplánovanej a už začínají výborní DPM, jištěni stejně výborným zvukařem. Pár pozvánek na pivo či panáka a... tanec. Seznamuješ se mj. s milým místním párem, kecáte a Mirek (taky) tě posílá se svou vílou Verčou tančit. Jde vám to, blbnete a... najednou se vznášíte nějak víc. Pozdě si uvědomuješ, že předtím vylil na lino kdosi půl piva a že právě s Mirkem jste s humorem konstatovali, že si někdo rozbije hubu. Že to budeš ty s jeho holkou...? Nic se nestalo, tanec jak o život pokračuje až do odjezdu. Nabídku dalších milých místních na přespání tentokrát nepřijímáš a zcela bez problémů jsi s šesticí kamošů nad ránem doma. Jen tak nezapomeneš...
Děkuji moc všem, jmenovaným i mnoha nejmenovaným.